První desetiletí (1993-2003)

Z úvodu:

Kateřina Charvátová,  Osobní vzpomínka a hořkosladká reflexe současnosti

Pamatuji si dobře náladu předjaří 1993. Po euforii samého začátku 90. let se idealistický pohled na budoucnost začal poměrně brzy dostávat do konfrontace s pragmatickou realitou.

Pracovala jsem v Archeologickém ústavu, a tak jsem byla denně konfrontována se skutečností, že část mých kolegů pojala novou dobu jako příležitost k boji o posty a o moc. Na pracovišti, kterého se ve srovnání s jinými ústavy Akademie věd téměř nedotkly prověrky ze 70. let a kde panovala po většinu normalizačního období tvůrčí atmosféra, vypukl nyní zápas, kdo z koho. A k mému velkému překvapení si v klubku bojujících vedli obzvlášť zdařile ti, kteří se předtím neposkvrnili spoluprací s komunisty a chovali se slušně. To bylo příliš. Přestalo se mi tam líbit.

A tak jsem už nějaký ten měsíc obesílala různé pedagogické fakulty s dotazem, zda nepotřebují historika-středověkáře. Po zdvořilých, leč zamítavých listech z Ústí nad Labem, Českých Budějovic i Hradce Králové jsem se jednoho únorového dne dozvěděla o tom, že má vzniknout nová katedra dějin na Pedagogické fakultě přímo v Praze a že ji zakládá Petr Čornej. Petra Čorneje jsem znala od vidění z medievistické sekce Jednoty klasických filologů, kde se v 70. a 80. letech scházela profesně i věkem pestrá skupina středověkářů na pravidelných měsíčních přednáškách. Po předchozích zkušenostech jsem si nedělala moc nadějí, o to více jsem byla překvapena, když mi Petr Čornej po krátkém rozhovoru nabídl spolupráci. Poloviční úvazek vyhovoval i mne, neboť jsem si chtěla novou práci napřed vyzkoušet a zjistit, zda se pro ni vůbec hodím. Do té doby jsem neučila ani hodinu.

Text celého sborníku naleznete v přiloženém PDF dokumentu.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPrint this page