Výzkumná zpráva se zaměřuje na problematiku nedostatku učitelů na základních a středních školách z perspektivy ředitelů škol. Cílem výzkumu bylo zjistit, jaké postupy, strategie a školní politiky ředitelé využívají k prevenci či řešení nedostatku pedagogických pracovníků a jak hodnotí účinnost těchto strategií v kontextu současného vzdělávacího systému.
Výzkumná data byla získána prostřednictvím 21 polostrukturovaných hloubkových rozhovorů s řediteli základních (11) a středních (10) škol uskutečněných v prvním pololetí roku 2025. Výběr škol byl záměrný a reflektoval snahu o maximální diverzitu z hlediska velikosti škol, regionálního umístění i typu vzdělávací instituce. Analýza dat probíhala pomocí tematické analýzy s induktivním přístupem, která umožnila identifikovat opakující se vzorce, klíčová témata a souvislosti napříč výpověďmi respondentů.
Výsledky ukazují, že ředitelé škol čelí širokému spektru vzájemně provázaných výzev. Ty zahrnují strategické a participační otázky spojené se směřováním školy, transformační výzvy týkající se školního klimatu a proměn žákovské populace, organizační problémy související s personálním zajištěním, financováním a administrativní zátěží, ale také systémové a osobní výzvy vyplývající z nestability školské politiky a vysokých nároků na výkon vedoucí funkce.
Nedostatek učitelů se podle respondentů výrazně liší mezi jednotlivými školami i regiony. Nejvýraznější problémy se týkají aprobačně nedostatkových předmětů, zejména matematiky, fyziky, chemie, informatiky a cizích jazyků. Ředitelé spatřují hlavní příčiny v nízkém finančním ohodnocení učitelů, klesající prestiži profese, omezených možnostech kariérního růstu a rostoucí pracovní zátěži. Významným tématem je rovněž stárnutí pedagogických sborů a nedostatečná generační obměna.
Školy reagují na nepříznivou personální situaci kombinací různých strategií. Mezi hlavni strategie patří budování podpůrného pracovního prostředí, důraz na mezilidské vztahy a pozitivní školní klima, systematická práce s profesním rozvojem učitelů, mentoring a uvádění začínajících pedagogů do praxe, diferencované nenárokové odměňování a snaha o dlouhodobé ukotvení učitelů v místním prostředí. Významnou roli hraje také „vychovávání vlastních učitelů“ z řad asistentů pedagoga, vychovatelů či absolventů školy. Důležitou roli hraje využívání osobních sítí při hledání nových učitelů a spolupráce s pedagogickými fakultami, která však více prospívá školám v univerzitních centrech než v periferních regionech. Ředitelé zároveň považují za velmi důležité vytváření prostoru pro profesní realizaci učitelů a rozvoj jejich inovativního potenciálu.
Možnosti vedení škol jsou však omezené a improvizovaná personální řešení, jako je výuka mimo aprobaci, zapojování nekvalifikovaných pracovníků či přetěžování stávajících pedagogů, dlouhodobě ohrožují kvalitu vzdělávání a zvyšují riziko vyčerpání učitelů. Fluktuace je výraznější zejména u částečných úvazků a v nedostatkových aprobacích, přičemž kritickým obdobím zůstávají letní prázdniny. Stabilita pedagogických sborů je naopak spojena s kvalitními vztahy, loajalitou učitelů a podporujícím pracovním klimatem. Ředitelé současně upozorňují na nadměrnou šíři své role, která vedle pedagogického vedení zahrnuje i rozsáhlou administrativní a personální agendu, čímž je omezován prostor pro systematický pedagogický rozvoj školy.
Součástí zprávy je rovněž soubor doporučení pro decizní sféru, která vycházejí z empirických zjištění výzkumu. Doporučení se zaměřují zejména na potřebu zvýšení atraktivity a prestiže učitelské profese, stabilizaci škol v regionálně znevýhodněných oblastech, posílení kariérních možností učitelů, systematickou podporu začínajících pedagogů a snížení administrativní zátěže vedení škol.